NADAČNÍ STUDENTI NA OZDRAVNÉM POBYTU V POLSKU

Polské Miedzyzdroje 

Příjemné červencové úterý. Rtuť teploměru v hlavním městě atakuje třicítku, leckdo prosluněný den tráví na plovárně či s vychlazeným pitím na zahradě. Ale na parkovišti naproti Wilsonovu nádraží se pomalu začíná scházet parta mladých lidí, kteří dnešní poledne rozhodně u vody nestráví. Naopak. Čeká je dlouhá, až vyčerpávající osmihodinová cesta. Přesto se na ni většinou těší, někteří jsou možná trochu nervózní z výletu do neznáma. Skupina dospělých dítek opečovávaných Nadací policistů a hasičů právě odjíždí za svými vrstevníky z polské nadace do přímořských Miedzyzdrojů. Rychlé přivítání, loučení s rodinami a paní Feithovou, která nás přichází vyprovodit a můžeme odjíždět.

Už od Prahy panuje v autobuse výborná nálada. Probírají se drby, co je kde nového, a než bys řekl švec, už zní vozidlem vtipy o bramborách, více než tradiční příloze hlavních jídel v kempu, do kterého míříme. Ti, kteří už mají za sebou dovolených v Mezizdrojích více, se však shodují, že bez nich by to snad ani nebylo ono. Nováčci v tu chvíli zbystří – doposud snad doufali, že strašení bramborami bylo jen prázdným tlacháním – za několik okamžiků je však uklidňuje „služebně nejstarší“ člen výpravy Luděk informací, že s sebou vzal gril. Výborný nápad, jak se později ukáže!

Mezitím zastavujeme u Litoměřic a vítáme na palubě Naďu, jednu z nadačních maminek, která s námi jede jako dozor. Při té příležitosti také probíhá další kolo seznamování s nováčky. Ti nepřestávají vyzvídat – jestli bývá moře teplé, zda mají očekávat nálety komárů, kam to vlastně jedeme. Na přetřes samozřejmě přicházejí i brambory. Ale to už míříme zpět do auta, ještě před námi není ani čtvrtina cesty.

Po šesté hodině večer konečně dorážíme do cíle naší cesty, nádherného přímořského města u polsko – německých hranic, do Miedzyzdrojů. Náš autobus se proplete úzkými ulicemi plnými místních i turistů a zastavuje v areálu kempu. Čeká již na nás večeře a teprve po ní se ubytováváme na chatkách. Mnoho se na nich nezměnilo, ostatně jako na celém kempu, o to útulnější prostředí nám však nabízí. Vítáme se také s našimi polskými kamarády. Po krátké informační schůzce s panem ředitelem Šuterou pak vyrážíme do města, na molo, k moři.

Jestliže večer po našem příjezdu byli, snad kvůli dlouhé cestě, poněkud ospalejší, druhý den si již užíváme atmosféry lázeňského města naplno. Většina z nás hned ráno po snídani vyráží na pláž, někteří si jdou prohlédnout, co je v Miedzyzdrojích nového. Po obědě pak míříme na pláž již téměř všichni. Počasí se letos vydařilo, a tak se věnujeme slunění a koupání v moři – dokonce teplejším než ve Španělsku! - téměř každý den. Jen ke konci pobytu nás trochu trápí vítr, který ale spolehlivě poráží větrolamy ze skříní našich chatek.

Večerní program je pak věnován především kontaktu s Poláky. „Veteráni“ se zdraví, sdělují si, co je nového, řeší se, kdo přijel a kdo nepřijel a proč. Nakonec se zapojují i zpočátku ostýchaví nováčci. V přátelské atmosféře brzy padají jazykové bariéry a pomalu každý se baví s každým. Od Poláků příjímáme pozvání na posezení na pláži za svitu měsíce – za dobu našeho pobytu se tam v tuto denní, či spíše noční dobu nevypravujeme jen jednou – a na oplátku je sami zveme na verandu jedné z našich chatek, která se v příštích dvou týdnech stane svědkem mnoha našich setkání. 

Již v průběhu prvního týdne se také přihlásí o slovo gril, respektive jeho majitel a výborný kuchař Luděk. A tak putují na oheň klobásky, grilují se párky, připravují se hotdogy. Zapíjí se sice silným, ale velmi dobrým polským pivem. Opravdový zlatý hřeb naší grilovací sezóny pak přichází přibližně v polovině našeho pobytu. Na rošt totiž míří hovězí karbanátky a slanina – připravujeme hamburgery! Tato hostina se nakonec stává jakýmsi rozloučením s panem doktorem Šuterou, který nás následujícího dne opouští a míří zpět do Prahy.

Protože dva týdny jsou dlouhá doba, program si zpestřujeme různými výlety. Prohlížíme si zubry ve zdejším národním parku, navštěvujeme simulátor jízdy na divoké řece, naši polští hostitelé nás již tradičně zvou na výlet do nedalekého lázeňského města Svinoústí. Zde nasedáme na zapůjčená jízdní kola a po cyklostezce míříme do sousedního Německa. I přes to, že cesta vede po rovině, díky obrovskému horku se vracíme na chatky velmi unavení, ale zato s nádherným zážitkem. V Miedzyzdrojích se pak za námahu odměňujeme zmrzlinou a sladkými vaflemi.

To už se však náš pobyt chýlí ke konci. Zvláštní pocit, který to v nás vyvolává, je ještě podpořen našimi postupně odjíždějícími polskými přáteli. Od těch dostáváme při oficiálním loučení drobné dárky, podobně obdarováváme jménem naší nadace i my je. Poslední večer je pak ve stínu brzkého ranního odjezdu již o něco méně veselý.

Po dvou týdnech, opět v úterý, vstáváme okolo šesté hodiny. Balíme poslední věci, loučíme se s naší hostitelkou za polskou nadaci, paní Haňou, a před sedmou ráno vyrážíme vstříc Praze. Brzká hodina odjezdu způsobí, že mnozí z nás v autobuse rychle usínají a probouzí se až při první zastávce nedaleko Berlína. Někteří se pak vrhají na obdržené svačiny, jiní se opět ukládají ke spánku. Opět v Litoměřicích se loučíme s „naší“ nadační maminkou Naďou, která nám byla v uplynulých týdnech laskavým dozorem a před třetí hodinou dorážíme na parkoviště před pražským hlavním nádražím, právě do míst, kde naše cesta začala...

Michal Hlavatý

nadační student

vložila: H. Proch.