První nadační zahraniční dovolená

Ve dnech 16. až 29. července 2007 zorganizovala Nadace policistů a hasičů - vzájemná pomoc v tísni (dále jen "Nadace") první nadační zahraniční dovolenou, které se zúčastnilo devět „nadačních dětí“, starších 18 let. Tím byla završena více než čtyřletá spolupráce s polskou nadací, která se, obdobně jak naše, stará o více jak 350 dětí policistů, kteří zahynuli při výkonu služby. Rekreace se naše děti zúčastnily spolu s polskými a slovenskými „nadačními dětmi“ v rekreačním zařízení polského Ministerstva vnitra v přímořském městečku Miedzyzdroje.

Autorem příspěvku je přímý účastník pobytu.

Začalo to jedním slunečným dnem, srazem v Praze, kde se sešly všechny děti z Nadace, starší osmnácti let. Už od začátku jsem se těšil na odpočinek od všedního dne a hlavně na výlet do neznáma. Měl jsem obavu a mnoho otázek, jak to bude příštích čtrnáct dnů vypadat. Jaké to v Polsku bude a zda tam budou nějací kamarádi a legrace.

Po příjezdu na dohodnuté místo jsem uviděl sedm mladých neznámých tváří, kromě mého bratra Tomáše. Všichni měli stejný výraz v obličeji. Chvíli jsem pokukoval po ostatních, ale pak jsem se pustil do seznamování a pomalu zjišťoval, že budeme dobrá parta.

Nasedli jsme do aut a vyrazili směr Polsko. Měli jsme před sebou náročnou a dlouhou cestu přes Německo. Všichni jsme se ale tvářili spokojeně - "přece odjíždíme na prázdniny k moři". Po několika zastávkách jsme dorazili do polského města Miedzyzdroje, které nám od první chvíle učarovalo. Bylo to ohromné turistické centrum se spoustou obchodů, restaurací, lidí v plavkách a živé hudby. Cítili jsme se jako v jiném světě.

Po několika minutách bloudění po ulicích jsme  konečně našli naše ubytování. Byly to malé chatky hned vedle policejní stanice. Vrhli jsme se na kufry a dostali od vedoucí polské nadace informace,  kdo s kým bude bydlet, v kolik máme chodit do jídelny a co nás čeká. Rozeběhli jsme se do chatek a začali si vybalovat své věci.

Večer jsme šli na prohlídku Miedzyzdroje a pláže. Celá skupina se držela pohromadě jako děti ve školce. S údivem jsme hleděli na rozbouřené Baltské moře a ohromnou písčitou pláž. Zuli jsme si boty a rozeběhli jsme se k moři. Voda byla hodně studená, byl to šok, ale nadšení neustalo. Měli jsme velkou radost, že jsme u moře. Přišel večer a všichni jsme seděli před chatkou a rozebírali své první dojmy, co se nám líbí a co budeme dělat celé dva týdny. Na prvním místě ale bylo opalování, koupání a sport.

Na celou dobu našeho pobytu nám česká Nadace, ve spolupráci s polskou nadací, připravila řadu výletů. Navštívili jsme Azurové jezero, překrásný byl výlet lodí do Německa, návštěva celoevropského srazu vikingské vesničky se spoustou atrakcí a bitvou Vikingů. Ale nejúžasnější byla diskotéka na pirátské lodi na otevřeném moři. Užívali jsme si tak každý den a navazovali cenná přátelství. Dovolená ubíhala jako voda a my jsme věděli, že patříme k sobě. Mohli jsme si popovídat o svých pocitech, o tom co nás trápí, o studiu, ale největší byl problém, který nás dal všechny dohromady, a to ztráta jednoho z rodičů! Bylo fajn si o tom promluvit otevřeně, bez studu a s kým jiným, než s člověkem, který prožívá stejnou životní krizi. Čím více jsme si povídali, tím více jsme upevňovali svá přátelství. Užívali jsme si společně každou chviličku, kterou jsme mohli být spolu.

Tuto dovolenou mohu nazvat nejlepší dovolenou, kterou jsem prožil. Určitě mi dají za pravdu všechny děti z Nadace, které se jí zúčastnily. Byla velká legrace. Nenastal den, kdyby se nic nedělo a my se nezasmáli a nepodívali se navzájem do očí a řekli si, jak jsme rádi, že jsme se poznali a že se moc těšíme do Herlíkovic (nadační dovolená v Krkonoších pro celé rodiny). Velké díky patří představitelům, členům a sponzorům Nadace, avšak největší dík patří panu doktoru Šuterovi, protože, kdyby nebyl on, jeho obětavost a péče, nesešla by se taková super parta mladých lidí.

Všechno jednou v životě končí. Končil i náš pobyt u moře a přišel i poslední večer a s ním spojené loučení s dalšími dětmi ze Slovenska a Polska. Sešli jsme se v hlavní budově, kde byl přichystán prostor pro všechny k sezení a uprostřed stál klavír. Všem vrtalo hlavou, nač tam je? Společně jsme diskutovali o činnostech nadací, jak fungují, jaké jsou jejich další plány do budoucna. Probrali jsme i otázky studia, čeho bychom chtěli v životě dosáhnout, ale hlavní bylo to, jak jsme byli spokojeni s našim pobytem. Rozzářené úsměvy vypovídaly o spokojenosti všech zúčastněných. Po silném potlesku doktoru Šuterovi a představitelům polské a slovenské nadace začalo předávání upomínkových předmětů za úspěšně zakončené studium jedné z polských dívek, která sama, za  pomoci polské nadace, vychovala svého mladšího brata, protože ztratili oba rodiče.  Za svůj magisterský titul dostala hezký řetízek, aby nikdy na nadaci nezapomněla.  Rozhostilo se ticho i obdiv. Dokázala to! Je dobrá! Sklidila velký potlesk. Div, že se budova nerozpadla. Na rozloučenou nám kamarád z naší nadace Martin Horák, který studuje konzervatoř v Ostravě, obor violoncello a klavír, zahrál Chopina. Byla to nádhera a krásné rozloučení.

A takhle skončila naše úžasná nadační dovolená. Chtěl bych za všechny děti Nadace ještě jednou poděkovat všem, kteří nám pomáhají.

DĚKUJEME !